V MOÚ stále platí opatření proti šíření onemocnění COVID-19: od 1. 9. 2020 povinnost nosit roušky ve všech vnitřních prostorách, maximálně 1 zdravá osoba jako doprovod pouze v nezbytně nutných případech, dodržovat zvýšená hygienická opatření a dostatečný odstup od ostatních osob. Při vstupu je každému změřena teplota a kontrolováno nasazení roušky. Pacienti s horečkou a projevy infekce musí použít speciální vchod. Návštěvy jsou od 19. 9. 2020 zakázány.

Menu Menu
Zavřít menu Zavřít menu
  • CZ EN
    Kde nás najdete
  •  

    Jak to říct aneb všichni moji blízcí

     

    Když do života zasáhne závažné onemocnění, zásadně jej to ovlivní. Jako rodič, dítě, sourozenec, kamarád nebo kolega máme přirozené obavy z toho, jak zasáhne do našich rolí a jak je změní. Hlavou se nám honí spousta otázek: Komu o nemoci říct a komu už ne? Měli bychom děti ušetřit a raději nemoc skrývat? A co partner či partnerka, smíří se s faktem, že budou žít vedle nemocného člověka?

    Důležité je mluvit

    Komunikace je důležitá, o tom není pochyb. Je ale velmi náročné o něčem bolestném mluvit a podobně těžké je o příkoří blízkého poslouchat. Může být obtížné najít ta správná slova nebo hovořit naplněn emocemi, které s sebou sdělení o nemoci nese. Samotné pojmenování situace pomocí slov je prvním krokem k úlevě. Je mnohem náročnější předstírat pohodu a uvnitř být zahlcený vlastním strachem než se o něj podělit s ostatními. Kromě toho sdílení přináší soucit a podporu a vede ke vzájemnému porozumění. Blízkým totiž pomůže objasnit, proč je chování nemocného v poslední době jiné nebo zvláštní. Navíc lze sdílením zabránit mylným domněnkám, které strach ještě více prohlubují.

    Jak s pravdou ven

    Sdělení informací blízkým o vlastní nemoci je dobré načasovat. Ten správný okamžik je velmi individuální a platí pravidlo, že by měl nastat až v době, kdy už sám nemocný zná odpovědi na pro něj důležité otázky. Vhodné je také si dopředu ujasnit, komu budu informaci sdělovat. Při rozhovoru s dětmi různého věku je doporučeno volit jiná slova než při promluvě s partnerem. Důležité je mít na rozhovor čas a dostatečné soukromí. Například je lepší kamarádku, se kterou se obvykle vídám v restauraci, pozvat na návštěvu. Častou ambicí nemocných je sdělení předat „v klidu“. To ale vůbec není namístě. Projev emocí, včetně pláče, je v takové situaci zcela přirozený. Smutek a obavy jsou nakonec společné, proto je žádoucí je sdílet. Po sdělení je dobré nechat i druhou stranu, aby projevila své pocity a položila případné otázky.

    Děti to zvládnou

    Rozhovor s dětmi je častou obavou nemocných rodičů, kteří se mylně domnívají, že sdělením diagnózy zvýší psychickou zátěž dítěte, resp. zatajováním jej ochrání. Pravdou je, že děti samy obvykle závažnost situace brzy vycítí. Zároveň si ale netroufají se rodičů zeptat: Proč je máma zavřená v ložnici? Jak to, že táta musí být v nemocnici? Co se děje?

    Nezodpovězené otázky dětem nahání strach, který mohou rodiče snížit právě rozhovorem a objasněním situace. Vhodné je zahájit rozhovor za přítomnosti obou rodičů v co nejpřirozenější situaci. Obzvláště u malých dětí je ke sdělení možné využívat hračky, kresby a metafory. Děti si rády hrají na zdravotní sestřičku, která maminku nebo tatínka  léčí. Dobré je neochudit děti z důvodu nemoci o blízkost. Miminko dále může usínat na břiše, předškoláci i školáci mohou za rodičem do postele a s puberťákem je možné mít společné chvíle třeba u filmu. Je třeba myslet na to, aby rodiče dítěti při komunikaci alespoň trochu naznačili, co bude dál, a perspektivu budoucnosti podali s určitým aspektem optimismu. Důraz na beznadějnost situace může dítě naopak ještě více vystrašit.

    Nemoc jako zkouška partnerského vztahu

    Partner nebo partnerka, manžel či manželka bývají důvěrníky v „1. linii“, a proto se informaci o nemoci svého protějšku obvykle dozvídají jako první. Pro jedny může být onemocnění zátěž, pro druhé naopak „zkouška vztahu“. Někteří dokážou situaci pojmout jako šanci, jak prohloubit a upevnit vztah. Také je dobré dát prostor svým životním partnerům pro to, aby v rámci své funkční strategie sami mohli zátěžovou situaci zvládnout, aby mohli průběžně načerpávat sílu a od onemocnění si mohli někdy „odpočinout“. Jít si zahrát tenis s přáteli jako dřív, strávit čas o samotě, tedy mít prostor pro regeneraci, díky které mohou být svému nemocnému partnerovi oporou.

    Přátelé a širší okolí

    Každý pacient přistupuje ke své nemoci jinak, což souvisí také s počtem lidí, kterým nemoc oznámí. Někdo v práci záměrně neuvádí důvod své nepřítomnosti, jiný před odchodem na nemocenskou uspořádá večírek. Kdo konkrétně a do jaké míry bude o chorobě vědět, je čistě na rozhodnutí každého. Těžká životní situace je intimní, a proto je dobré respektovat nemocného a podporovat jej ve svobodném rozhodnutí, koho bude o svém onemocnění informovat.

    Přestože existuje spousta teoretických doporučení a praktických zkušeností týkajících se komunikace v rodině, když tato situace nastane, dokáže překvapit a „odzbrojit“ často i zkušeného profesionála.

    Není moudré na sebe v těžké životní situaci vytvářet ještě větší tlak tím, že musím situaci zvládnout ideálně. Pravidla pro správné nebo optimální zvládnutí těžkostí totiž neexistují a každý má nárok chybovat, zvláště v tak obtížných situacích. Také není ostudou se o postupu či způsobu komunikace poradit s odborníky. 

     

    Zdroj: www.lecba-rakoviny.cz, upravila Mgr. Markéta Jetelová

     

    Děkujeme za Vaše hodnocení.
    Pokud jste na našem novém webu našli chybu, nebo Vám něco chybí, dejte nám, prosíme, pomocí tohoto formuláře vědět. Po opravě se Vám ozveme, uvedete-li svou e-mailovou adresu. Předem děkujeme za zpětnou vazbu.

    * Ochrana proti robotům
     

    Odkazy pro zaměstnance MOÚ

    Jít nahoru