Minulost a tradice MOÚ

Historie Masarykova onkologického ústavu spadá do druhé poloviny 20. let minulého století, kdy chirurg primář MUDr. Jaroslav Bakeš společně se svou matkou Lucií Bakešovou – sociální pracovnicí - založili spolek „Dům útěchy“ (21. června 1928). Cílem této organizace bylo zlepšit péči o nemocné zhoubnými nádory a současně umožnit výzkumnou práci v tomto oboru medicíny. Prvořadým úkolem se proto stalo vybudování speciálního ústavu, ve kterém by byli nemocní rakovinou ošetřeni a léčeni a ve kterém by se velká pozornost věnovala badatelské práci. Místo ani stavební pozemek nebyly vybrány náhodou. Za sídlo Domu útěchy, který se měl stát prvním protirakovinným centrem v republice, zvolil spolek Brno – město s řadou vysokých škol, hlavně ale lékařskou fakultou, a rovněž s několika velkými nemocnicemi. Pozemek na Žlutém kopci pak bezprostředně sousedil s chirurgickým pavilonem zemské nemocnice, kde jako primář působil sám zakladatel MUDr. Bakeš.

Velkou oporou a zárukou pro spolek byla účast prezidenta republiky T.G. Masaryka. Ten hned v červnu 1928 MUDr. Bakeše přijal, nechal se podrobně o záměrech informovat a věnoval vybudování protirakovinného centra 2 a půl milionů korun.

8. června 1930 osobně píše ministrovi financí Dr. Karlu Englišovi:

„…Pane kolego… řekněte, prosím, dr. Bakešovi, respektive jeho spolku, aby počali se stavbou a zařizováním. Dám z fondu, kolik budete potřebovati, aby ústav byl vzorný…“

Většími částkami se vzápětí připojily i banky, průmyslové podniky i jiné instituce, a tak už koncem roku 1932 měl spolek k dispozici tolik financí, že mohla být stavba zahájena. Stalo se tak v roce 1933. Projekt vypracovali profesor České vysoké školy technické Ing. arch. Vladimír Fischer a Ing. arch. Bedřich Rozehnal. Ústav s názvem Masarykova léčebna „Dům útěchy“ byl slavnostně otevřen 13. ledna 1935 a provoz zde byl zahájen o týden později – 21. ledna. Sám zakladatel – MUDr. Bakeš se, bohužel, této chvíle nedožil, ale ve své poslední vůli ustanovil spolek „Dům útěchy“ hlavním dědicem a založil fond k vědeckému výzkumu zhoubných nádorů s vkladem 1 a půl milionu korun.

První pacientkou Domu útěchy byla Soňa Nováková, choť vrchního inspektora drah. Byla přijata v den zahájení provozu a zemřela o pár dní později – 26. ledna 1935. Primářem klinické části se stal profesor MUDr. Richard Werner, bývalý ředitel rakovinného ústavu v Heidelbergu.

Jen pro zajímavost: klinická část Domu útěchy tehdy zahrnovala především rozsáhlou ambulanci, diagnostické a terapeutické oddělení se zvláštním radiologickým sektorem, operační trakt se speciálním radiologickým oddělením, radiové lázně a samozřejmě tady byla rozsáhlá lůžková část. Pokoje pro nemocné byly záměrně menší s malým počtem postelí kvůli pacientům, kteří byli v ústavu delší dobu a potřebovali klid.

Vedoucím laboratorní části ústavu byl jmenován biochemik profesor RNDr. Vladimír Morávek z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Laboratorní úsek, pozdější biochemie a hematologie, se skládal z diagnostických laboratoří analyzujících krev, moč a tělní tekutiny. Od počátku byla jednou ze základních částí laboratorního provozu i histologická laboratoř. Tato laboratoř zpracovávala bioptické vzorky jednak lidské a jednak materiál z experimentálních zvířecích nádorů z badatelského oddělení. Nezanedbatelnou součástí laboratoří byl i chov pokusných zvířat. Druhým největším dílem laboratorního úseku bylo oddělení badatelské, které mělo laboratoř biochemickou, laboratoř pro analytickou chemii a laboratoř pro tkáňové kultury.

Chloubou ústavu pak byla knihovna, pořízená odkazem prim. MUDr. Bakeše, která byla pečlivě doplňována. Její hlavní součástí bylo 18 světových časopisů věnovaných kancerologii.
Odborná knihovna představovala pečlivě a moderně koncipované informační středisko, které organizačně patřilo k laboratornímu úseku.

Přísná a úplná centralizace všech nemocných ve speciálních zařízeních tehdy byla nemožná a neproveditelná, proto spolek spíše převzal úkoly spojené se včasným vyhledáváním nemocných a jejich kontrolou po propuštění. Od samého počátku své existence se tak ústav snažil poskytovat komplexní onkologickou péči a vzhledem k tomu, že měl nadregionální charakter, částečná centralizace onkologických nemocných vytvářela rovněž vhodné podmínky pro vědecké bádání.

Za druhé světové války a v poválečných létech byl ředitelem ústavu prof. dr. Jan Šprindrich. V této době působili v ústavu jako zaměstnanci učitelé teoretických ústavů brněnské i pražské lékařské fakulty (Herčík, Uher a Řeřábková), kteří zde měli možnost se ukrýt a také mimořádnou příležitost nepřetržitě odborně pracovat. Záhy po válce došlo k přejmenování léčebny na „Masarykův radioléčebný ústav“ a jeho spolupracovníky se stali i další zaměstnanci brněnské lékařské fakulty, budoucí profesoři R. Hladký a J. Švejda. Zejména těmito osobnostmi byla navázána na začátku padesátých let čilá spolupráce ústavu s lékařskou fakultou Masarykovy univerzity. Tato aktivita vycházela z tehdejšího zájmu prof. Uhra – přednosty experimentální patologie – o nádory retikulohistiocytárního systému a o endogenní vlivy při vzniku nádoru. Současně se prof. Švejda zajímal o lidské hemoblastózy a hemoblastomy.

V roce 1954 byl ústav v rámci regionálních změn ve zdravotnictví reorganizován, dostal opět nový název „KÚNZ – Onkologický ústav“ a došlo k odštěpení laboratoří jako výzkumné složky s převážně biochemickým zaměřením.

Osamostatněnou část vedl prof. Brada, který záhy přivedl onkologický výzkum biochemického zaměření v ústavu na nebývalou úroveň srovnatelnou s tehdejší světovou úrovní. Faktickou záchranou badatelského výzkumu v brněnském ústavu proti tehdejší vlně primitivního prakticismu však bylo, že další reorganizací přešly výzkumné laboratoře na základě vládního usnesení dnem 1. ledna 1961 se všemi zaměstnanci i programem pod správu bratislavského Výzkumného onkologického ústavu SAV, vedeného akademikem V. Thursou.

Pro klinickou část bylo důležité, že reorganizací v roce 1954, s koncepčně negativním odštěpením teoretické výzkumné části, se dosáhlo aktivitou prof. Šprindricha a spolupracovníků alespoň vynětí brněnského onkologického ústavu ze systému organizace komunálního zdravotnictví. Tak byl ústav přímo řízen krajským zdravotním referátem. Přes všechny snahy o interdisciplinární přístup k řešení nádorové choroby byl ústav do poloviny padesátých let převážně radioléčebným institutem.

Tehdy se však vytvořilo novější koncepční pojetí, které do určující role v komplexním pojetí klinické onkologie staví diagnostiku. Nové rentgenologické oddělení bylo vybaveno dvěma diagnostickými přístroji. V terapeutické oblasti se kromě radioterapie a chirurgie prosazuje již také moderní chemoterapie. Projevily se snahy o zavedení další léčebné modality v podobě tehdy mimořádně propagované imunoterapie. Zásluhou dr. V. Koláře se imunoterapie začíná v ústavu využívat v experimentální praxi v polovině šedesátých let.

Dále v ústavu postupně vznikají v šedesátých létech samostatná oddělení, chemoterapeutické a interní, na kterých dochází k pozdější polarizaci zájmu na léčbu hemoblastomů a hemoblastóz a na problematiku solidních nádorů. Rozšířila se podstatně onkologická operativa a vzniklo samostatné chirurgické oddělení již zcela nezávislé na radioterapii. Ve zvláštním postavení bylo na ústavu od jeho počátku terapie gynekologických malignit. Samostatné oddělení gynekologie vzniklo, stejně jako chirurgie, až na přelomu padesátých a šedesátých let. Na konci šedesátých let vzniklo oddělení nukleární medicíny. V léčebné strategii se od šedesátých let začíná v ústavu využívat interdisciplinární přístup. Vznikly melanomové a mamární komise. Problematika melanomů a jiných kožních nádorů byla a nadále je společně řešena s dermatologickou klinikou a klinikou plastické chirurgie. Postupně se spolupráce rozšířila i do oblasti nádorů plic - s klinikou respiračních nemocí, a nádorů centrální nervové soustavy – s neurologickou klinikou. Komisionálně se přistupovalo i k léčbě lymfomů, testikulárních nádorů a dalších urologických malignit. Ve spolupráci s doc. Bozděchem a v rámci komplexní onkologické léčby vzniklo na ortopedické klinice FnsP u sv. Anny a onkologickém ústavu společné středisko pro léčbu nádorů kostí a měkkých tkání. Těsná spolupráce v léčbě nádorů byla navázána i s klinikou respiračních nemocí a neurologickou klinikou.

Nová koncepce onkologické péče, tradice a organické skloubení klinické a výzkumné části v jednom zařízení umožnily, že byl koncem roku 1975 potvrzen vznik „Výzkumného ústavu klinické a experimentální onkologie v Brně“ (VÚKEO). Jeho koncepce byla postavena na základě předchozího „Onkologického ústavu“. Jako resortní výzkumný ústav byl VÚKEO organizačně přičleněn k vědecko-výzkumné základně Ministerstva zdravotnictví České republiky. Ředitelem byl jmenován prof. MUDr. Jaroslav Švejda.

Osvědčený a půl století propracovaný směr rozvoje ústavu byl narušen
ve druhé polovině osmdesátých let. Po nedobrovolném politicky motivovaném odchodu prof. Švejdy na začátku roku 1986 byla změněna orientace léčebné části ústavu se zdůrazněním chirurgické složky onkologické terapie. Omezená výzkumná i léčebná práce VÚKEO byla zejména narušena opět politicky podbarveným připojením ústavu k bezkoncepčnímu monstru se jménem Institut medicínského výzkumu Brno v letech 1988 až 1990.

V roce 1990 byl v jarních měsících odvolán z funkce ředitele doc. Kašťák (který byl ve funkci od roku 1986), vedením ústavu byl dočasně pověřen prim. MUDr. Červ,CSc., který se dříve zabýval obecnou chirurgií v Žilině a do ústavu přišel za doc.Kašťákem v roce 1988.

Řízení ústavu do značné míry ovlivňovalo také grémium tehdejšího Občanského fóra, v němž se maximálně angažovali Dr.Rejthar,CSc. (pozdější člen celostátní výkonné rady ODS) i dr.Drbal. V roce 1991 na jaře zvítězil v konkurzu na ředitele mladý jednoatestovaný internista MUDr. Josef Drbal, který dříve působil jako sekundář na interním oddělení I a věnoval se především hematoonkologii. Dr.Drbal pracoval ve funkci ředitele MOÚ do konce května 2000, kdy byl z funkce odvolán ministrem zdravotnictví.

Bezprostředně po listopadu 1989 začali zaměstnanci ústavu prosazovat opětné osamostatnění onkologického ústavu. Jejich úsilí bylo korunováno úspěchem v červenci 1990, kdy Ministerstvo zdravotnictví České republiky přijalo statut opět samostatného onkologického ústavu s názvem Masarykův onkologický ústav Brno. Ten zahájil své působení 1.1.1991.

V první polovině 90. let byly provedeny významné stavební úpravy, dokončena výstavba nové moderně koncipované budovy s ambulantním i lůžkovým traktem. Posléze v rekonstruované starší části ústavního komplexu je nově vybudováno i oddělení radiační onkologie.

Na přelomu tisíciletí byl ústav konečně začleněn i do univerzitní brněnské obce zásluhou nového ředitele doc. MUDr. Jana Žaloudíka, CSc., v současnosti děkana Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Dne 1.1.2001 byla poprvé v ústavu založena Klinika komplexní onkologické léčby - přednosta doc. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc., která sdružuje jednotlivé odborníky z oblasti onkologie. Klinika se organizačně skládá z diagnosticko-léčebných skupin pro mamární a digestivní problematiku a pro všeobecnou onkologii. Zahrnuje i ostatní odbornosti související s léčbou nádorů - onkochirurgii, radioterapii, genetiku. Činnost kliniky je zaměřena také na pre- a postgraduální onkologickou výuku.

V únoru 2007 bylo ustaveno v MOÚ druhé výukové pracoviště LF MU Klinika radiační onkologie, která disponuje nejnovější technikou i řadou špičkových odborníků. Patří mezi nejlepší komplexně vybavené pracoviště svého druhu v republice.

Ke stažení

Kapitoly z dějin (PDF, 3.6 MB)
Kapitoly z dějin Masarykova onkologického ústavu v Brně 2010.

Ředitelé (PDF, 314.7 KB)
Ředitelé Masarykova onkologického ústavu v Brně.

Pohled do minulosti (PDF, 8.7 MB)
Pohled do minulosti Masarykova onkologického ústavu v Brně.

Historie Bakešova pavilonu (PDF, 877.6 KB)
85 let Bakešovy chirurgické nemocnice 1922-2007.